NEJSME VŠICHNI STEJNÍ - A TO MĚ BAVÍ

Geny dělají člověka

8. srpna 2007 v 21:02 | laborantka.cz |  MANŽELSTVÍ - dokud nás smrt nerozdělí
Milé přítelkyně,
jistě mi dáte za pravdu když si dovolím napsat, že po celou dobu manželství přemýšlím, proč se tak rozdílné existence jako muž a žena berou, když nejlepší manželství na světě byste utvořily se svou nejlepší kamarádkou?
K této otázce mě onehdy přivedl můj muž, ale co je na tom nejhorší: Učinil tak v kombinaci s mým sedmiletým synem. Tehdy jsem si řekla že muž je úplně, ale opravdu úplně jiná krevní skupina, které zřejmě nikdy nepřijdu zcela na kloub.
Já vím, i muži mohou mít tento pocit z nás. Když vidím, jak manžel šílí z toho našeho "tamto na tom", či z výrazů typu "kovíčko" apod., přičemž jak jsem si mnohokrát ověřila, moje kamarádky mi rozumí a leckdy když jsou u nás, reagují rychleji nežli můj muž a danou věc mi podají, je mi jasné že on v danou chvíli nechápe NIC.
Ale abych se vrátila na začátek: na ledacos si člověk přivykne. To, že manželům už 10 let přesně popisujete místo v kuchyni, kde najde čaj, kávu, či něco dobrého a předem víte, že bude z kuchyně tak dlouho volat doplňující otázky, až vás nakonec zvedne a vy mu to podáte s očima v sloup, vás už zřejmě nezaskočí. Zrovna tak, jako že už léta nemůžete pochopit, proč, když si muž vybírá jedno tričko z komínku, tak po jeho nájezdu skončí ostatní prádlo zcela zmačkané. A možná už jen mávnete rukou nad otevíráním plné lednice, která mužům rozsvícená zcela jistě nahrazuje na 1/2 hodiny televizi, a program ukončí slovy "tady není nic k jídlu". To vše a mnoho dalších nám zcela známých situací nás už nezaskočí, ale jsou prostě okamžiky, kdy mě manžel a bohužel i syn dostanou. Jako právě ve chvíli o kterou se s vámi chci podělit. Když jsem jako matka dala jídlo na talíř, zde musím podotknout že šlo o kuře s omáčkou a těstovinami, tak jsem své malé dceři automaticky dala lžíci. První přišel můj syn, tak jsem do jedné ruky vzala lžíci, do druhé nůž a vidličku, ukazuji mu to a ptám se: "Co k tomu jídlu chceš?" A víte co odvětil? "Tatarku!" Mávla jsem rukou, dala mu lžíci a neřešila to. Do chvíle než do kuchyně vstoupil manžel a já mu položila, třímajíc v rukou lžíci a příbor, stejnou otázku. Odpověď byste asi neuhádli, zněla "Já myslel, že budou kolínka!" A teprve tehdy jsem si uvědomila, že i když ten malý capart byl až do nynějška především se mnou, tak tátu prostě nezapře. Také jsem si řekla, k čemu vlastně syna napomínám, když zjišťuji, že určité věci jsou zřejmě geneticky zakódovány a my jsme na ně prostě krátké. Do reality mě zavedla teprve dcera, která aniž by jídlo bylo ještě na stole, volala: "Já lžíci, mamí!".
V tu chvíli jsem si řekla: "Ale co buď nad věcí..., vymaž to, prostě delete..." a tak i Vám, milé dámy přeji, abyste, pokud to jen trochu jde zůstaly nad věcí. Užijte si zbytek léta a hlavu vzůru, lepší to v tomto směru stejně nebude, protože muž je z našeho pohledu prostě jeden velký otazník.
 

Konec-zvonec školního roku,aneb prázdninová honička začíná

Tak nám skončil školní rok a prázdniny začínají.
Nejdříve se s ještě určitou dávkou nadhledu musíme vypořádat s výsledky potomkovy práce za uplynulý půlrok. Někde s kladným konstatováním, že z našeho pokladu by měl Jan Ámos Komenský určitě radost. A jinde s jistým povzdechem v duši, že pokud bychom takto svědomitě pracovali my rodiče, tak už jsme dávno bez práce.
Tyto jistě podnětné úvahy však velmi brzo vystřídá ještě skvělá vyhlídka "báječné dovolené", co nás čeká. Ano, tak skvěle jsme to naplánovali, že to prostě musí vyjít. Tento optimismus však zanedlouho dostane první tvrdý úder v podobě příprav, kdy se my ženy věnujeme přípravám, balení, shánění nejnutnějších, nutných, i těch méně nutných věcí všeho druhu s maximálním nasazením pěšáka v první linii. Zatímco muž /vždy nad věcí/ neochvějně radí, že 90% jídla se nesní a většina sbalených oděvů se neunosí, a že on by šel na to úplně jinak a pochopitelně lépe.
Další ránu pod pás nám uštědří samotní potomci, když nám jen tak mezi řečí sdělí, že vlastně na žádné námi vybrané místo jet nechtějí a o společné zážitky se klidně nechají ochudit. Takže další zkouška nervové odolnosti nás čeká hned po důrazném odmítnutí veškerých šílených alternativních programů, co na vás potomek připraveně vychrlí za pár vteřin - už teď víte, že ratolest bude "prudit" a bude vám to dávat sežrat celé prázdniny.
A nakonec přijde vaše drahá polovička, která vám oznámí, že nejede se svými kamarády na plánovaný týden, kdy vy už jste se viděla s přítelkyní jen tak natažená u bazénku, v ruce dvojku bílého a pohoda tabáček, na chalupu u lesa, ale že tento čas chce věnovat vám. Ta představa je tak báječně vražedná, že už teď se vám podlamují kolena, a to prázdniny ještě ani nezačaly.
Ale neztrácejte hlavu, milé kolegyně, neb vše se nakonec nějak vyřeší. Děti sice prudit budou, s tím asi nic nenaděláme, ale manžel si to nejspíš nakonec rozmyslí a po pár týdnech s rodinkou přeci jen odjede se známými na samotu - a ještě rád.
Takže prázdninám ZDAR a optimismu zvlášť:-)

Kam dál

Reklama