NEJSME VŠICHNI STEJNÍ - A TO MĚ BAVÍ

Geny dělají člověka

8. srpna 2007 v 21:02 | laborantka.cz |  MANŽELSTVÍ - dokud nás smrt nerozdělí
Milé přítelkyně,
jistě mi dáte za pravdu když si dovolím napsat, že po celou dobu manželství přemýšlím, proč se tak rozdílné existence jako muž a žena berou, když nejlepší manželství na světě byste utvořily se svou nejlepší kamarádkou?
K této otázce mě onehdy přivedl můj muž, ale co je na tom nejhorší: Učinil tak v kombinaci s mým sedmiletým synem. Tehdy jsem si řekla že muž je úplně, ale opravdu úplně jiná krevní skupina, které zřejmě nikdy nepřijdu zcela na kloub.
Já vím, i muži mohou mít tento pocit z nás. Když vidím, jak manžel šílí z toho našeho "tamto na tom", či z výrazů typu "kovíčko" apod., přičemž jak jsem si mnohokrát ověřila, moje kamarádky mi rozumí a leckdy když jsou u nás, reagují rychleji nežli můj muž a danou věc mi podají, je mi jasné že on v danou chvíli nechápe NIC.
Ale abych se vrátila na začátek: na ledacos si člověk přivykne. To, že manželům už 10 let přesně popisujete místo v kuchyni, kde najde čaj, kávu, či něco dobrého a předem víte, že bude z kuchyně tak dlouho volat doplňující otázky, až vás nakonec zvedne a vy mu to podáte s očima v sloup, vás už zřejmě nezaskočí. Zrovna tak, jako že už léta nemůžete pochopit, proč, když si muž vybírá jedno tričko z komínku, tak po jeho nájezdu skončí ostatní prádlo zcela zmačkané. A možná už jen mávnete rukou nad otevíráním plné lednice, která mužům rozsvícená zcela jistě nahrazuje na 1/2 hodiny televizi, a program ukončí slovy "tady není nic k jídlu". To vše a mnoho dalších nám zcela známých situací nás už nezaskočí, ale jsou prostě okamžiky, kdy mě manžel a bohužel i syn dostanou. Jako právě ve chvíli o kterou se s vámi chci podělit. Když jsem jako matka dala jídlo na talíř, zde musím podotknout že šlo o kuře s omáčkou a těstovinami, tak jsem své malé dceři automaticky dala lžíci. První přišel můj syn, tak jsem do jedné ruky vzala lžíci, do druhé nůž a vidličku, ukazuji mu to a ptám se: "Co k tomu jídlu chceš?" A víte co odvětil? "Tatarku!" Mávla jsem rukou, dala mu lžíci a neřešila to. Do chvíle než do kuchyně vstoupil manžel a já mu položila, třímajíc v rukou lžíci a příbor, stejnou otázku. Odpověď byste asi neuhádli, zněla "Já myslel, že budou kolínka!" A teprve tehdy jsem si uvědomila, že i když ten malý capart byl až do nynějška především se mnou, tak tátu prostě nezapře. Také jsem si řekla, k čemu vlastně syna napomínám, když zjišťuji, že určité věci jsou zřejmě geneticky zakódovány a my jsme na ně prostě krátké. Do reality mě zavedla teprve dcera, která aniž by jídlo bylo ještě na stole, volala: "Já lžíci, mamí!".
V tu chvíli jsem si řekla: "Ale co buď nad věcí..., vymaž to, prostě delete..." a tak i Vám, milé dámy přeji, abyste, pokud to jen trochu jde zůstaly nad věcí. Užijte si zbytek léta a hlavu vzůru, lepší to v tomto směru stejně nebude, protože muž je z našeho pohledu prostě jeden velký otazník.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sev Sev | 10. dubna 2008 v 11:03 | Reagovat

chlapi maji v sobe proste zakodovanou touhu nechovat se podle pravidel a podle toho co se od nich ceka a prekvapit ;)

2 Lída Lída | E-mail | 26. června 2009 v 16:13 | Reagovat

Milá laborantko, odkaz na tento článek mi poslal kamarád, s nímž jsem měla velké problémy v komunikaci. Znám to také ze svého manželství dobře. Díky za postřehy a chybějící čárky odpouštím. Lída

3 ZdenekN ZdenekN | E-mail | 17. ledna 2017 v 18:52 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na laborantka.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama